Harry Potter a Poslední z rodu - 21. Překvapivé odhalení

Kapitola dvacátá první
PŘEKVAPIVÉ ODHALENÍ

Přestože pozdě v noci postrašil školní pozemky drobný sníh, silný vítr mraky rozehnal a ráno už bradavické studenty při snídani vítala slunečná obloha. Na pořádnou zimu si ještě museli počkat.
Týden probíhal jako obvykle. Shiernová je naprosto fyzicky vyčerpávala, Snape zase psychicky (Angely a Malfoye si však při jejich trestu příliš nevšímal), Hermiona s Ronem se dál cukrovali, Harry s Angelou po sobě nenápadně házeli pohledy a Malfoy s Dariou se úporně snažili předstírat, že ten druhý neexistuje.
To by nebylo tak těžké, kdyby na sebe ovšem stále nenaráželi, také díky tomu, že Daria byla velice dobrou kamarádkou Angely.
Pokud Draco věděl, ty dvě byly jak dvojčata už od dětství, ale asi před rokem se stalo něco, díky čemu se rozhádaly a hodně dlouho spolu nemluvily. Teď to vypadalo, že se jim to konečně rozleželo v hlavě, takže pokaždé když Draco narazil na Angelu, nutně se musela něčemu smát s Dariou nebo si něco tajnůstkářsky špitaly.
Proto jeho odhodlání naprosto ignorovat všechno, co se Darie týkalo, vycházelo nazmar.
Daria skoro nerozuměla sama sobě. Byla ráda, že je to s Angelou konečně jako dřív, jenže pokaždé, když spolu potkaly Malfoye, vyskočilo jí srdce až do krku.
Angela si po několika takových setkáních všimla, že se s nimi něco děje. Když si to přebrala v hlavě a uvědomila si, co by to mohlo být, rychle tu myšlenku zaplašila. Kdyby to byla pravda ..., ani nechtěla domyslet, jaké to mohlo mít důsledky.
Začala znovu brát prášky a napsala si o další do nemocnice. Sny prozatím přestaly.

V pátek večer Angela nerozhodně postávala před chrličem hlídajícím vchod do ředitelovy pracovny. Kvůli téhle domluvené schůzce nešla na Snapeův trest. Draco slíbil, že ji bude krýt, i když mu neřekla, kam jde.
Nakonec se konečně rozhoupala a vykoktala ze sebe heslo. Chrlič odskočil a ona vyjela po schodech nahoru. Už bez rozmýšlení zaklepala na dveře a počkala na vyzvání.
Poté, co vešla do ředitelny, obrátily se k ní všechny pohledy z obrazů po stěnách včetně toho blankytně modrého za půlměsícovými brýlemi.
„Dobrý večer,“ pozdravila Angela tiše.
„Dobrý večer. Posaďte se, Angelo,“ pokynul ředitel školy k pohodlnému křeslu s úsměvem.
„Děkuju,“ odvětila Angela a trochu ztuhle se posadila. Potěšilo ji, že jí Brumbál vyká, ale přesto nezapomněla zapojit nitrobranu.
„Takže, o čem jste to se mnou chtěla mluvit?“ oslovil ji Brumbál vlídně. „Předpokládám, že to nebude žádná hloupost, když s tím jdete za mnou.“
„Ne, pane. Opravdu to není nic jednoduchého. Nevím, koho jiného bych mohla požádat o radu.“
„O radu?“ podivil se Brumbál mírně.
„Ano. Je to velice dlouhá historie.“
„Nevadí, rád si ji poslechnu,“ řekl Brumbál a sepjal si typickým gestem konečky prstů.
Angela chvíli mlčela a uvažovala, zda neudělala chybu, když sem přišla. Jestli se prozradí, že o tom s Brumbálem mluvila ... Pohlédla řediteli do očí, které ji vážně pozorovaly. To rozhodlo.
„Nejprve bych vás chtěla požádat, abyste o ničem, co vám teď řeknu, s nikým nemluvil. Mohlo by to přivodit nepříjemnosti nejen mě,“ začala Angela neobvykle vážně.
„To je samozřejmé,“ pokýval hlavou Brumbál. „Můžete mi věřit.“
Angela se nadechla.
„Začala bych otázkou ... Co všechno víte o mojí matce? Mary Rosierové?“
Brumbál se mírně zamračil.
„Mary byla výborná studentka, ale pokud vím po vystoupení z Bradavic nenavštěvovala žádný další kurz na jakékoli kouzelnické povolání. Žila se svojí sestrou Marion nedaleko Londýna. Vy jste její jediná dcera. Když vám bylo půl roku zemřela v potyčce se Smrtijedy, kteří ještě nebyli bohužel zatčeni. Od té doby vás vychovávala teta, která však nedávno zemřela, že?“ zakončil Brumbál své přemýšlení otázkou.
„Ano,“ vydechla Angela tiše. „V té době se mě ujala má vzdálená příbuzná Narcisa Malfoyová a nyní bydlím u ní.“
„Ano, slyšel jsem.“
„To, co jste řekl o mojí matce, ale není pravda,“ řekla Angela ještě tišeji.
„Co z toho není pravda?“ zeptal se Brumbál zaraženě.
Angela se mu podívala do očí.
„Moje matka není mrtvá.“
Brumbál měl, co dělat, aby na sobě nedal znát přílišné překvapení.
„Žije a momentálně mi dost ztrpčuje život,“ začala Angela dlouhé vyprávění, o životě své matky, které znala z části od své tety, zčásti od uštěpačných poznámek Narcisy Malfoyové a zčásti také z Denního věštce.

Po půl hodině, kdy mluvila skoro nezúčastněným hlasem a Brumbál ji vůbec nepřerušoval, se jí konečně zlomil hlas.
„Já to ale nechci, nechci prožívat osud mé matky! Nevím, co mám dělat ... Nemůžu odmítnout, nemůžu utéct, nesmím o svých pochybách ani nikomu říct, prostě nic!“
Angela vztekle uhodila do opěradla křesla. Se zavřenýma očima se snažila uklidnit a pročistit si hlavu.
Brumbál nezvykle dlouho mlčel a prohlížel si štíhlou dívku před sebou s prazvláštním výrazem v očích.
„Nebudu vám tvrdit, že to co jste mi řekla, mě nepřekvapilo,“ začal konečně Brumbál a Angela k němu zvedla hlavu. „Vaše situace je opravdu přinejmenším složitá ... Přesto bych pro vás měl dva návrhy. I když předpokládám, že ani jeden se vám nebude líbit.“
„Mluvte, prosím,“ vyzvala ho Angela pevně.
„Mohla byste odmítnout, odstěhovat se od Malfoyových a já bych se zaručil za váš bezpečný úkryt.“
„To bych se taky mohla schovávat do konce života,“ odtušila Angela nevrle.
„I to je bohužel možné,“ přikývl Brumbál zamyšleně.
„Ten druhý návrh?“
„Před tím, než ho vyslovím, chci vědět, jak dobře ovládáte nitrobranu,“ zeptal se Brumbál a naklonil se k ní blíž.
„Jak víte, že ji vůbec umím?“ odvětila Angela otázkou.
„Po pravdě, do lidí většinou vidím celkem snadno, mají své pocity v očích, ale vy jste uzavřená a nepřístupná ...“
„Tak mě vyzkoušejte,“ vyzvala ho Angela tiše. „Předpokládám, že jako jeden z největších kouzelníků všech dob ovládáte nitrozpyt skvěle.“
„To ano,“ uznal Brumbál a v očích se mu zablesklo.
„Tak do toho, zkuste to.“
Angela ani nedořekla a Brumbál se jí pokusil proniknout do mysli. Zaútočil tvrdě a nečekaně. Angelu to v prvním okamžiku překvapilo a Brumbálovi se mihl před očima obličej Draca Malfoye, ale hned zmizel a Angela zapojila nitrobranu naplno.
Brumbál to zkoušel znovu a znovu. Pokoušel se najít skulinu v pevné zdi, kterou měla kolem mysli, ale bez úspěchu.
Přestal a překvapeně se opřel do křesla.
Angela trochu zrychleně dýchala, jako by před chvílí klusala, ale jinak vypadala úplně normálně a zvědavě ředitele sledovala.
„Kdo vás nitrobranu takhle naučil?“
„Myslím, že to teď není důležité,“ odtušila Angela. „Tak a teď mi řekněte proč jste to chtěl vědět.“
„Je tu ještě jedna možnost, co byste mohla udělat, ale správně bych vám o ní vůbec neměl říkat.“
Angela ho stále upřeně pozorovala a čekala.
Brumbál trochu neklidně vyslovil svůj návrh. Někteří ředitelé na obrazech překvapeně vydechli a začali si mezi sebou něco šeptat. Angela stále upírala pohled na Brumbála, ale ve skutečnosti ho neviděla. Proč ji to proboha nenapadlo už dřív?
“Samozřejmě to od vás nemůžu požadovat. Octnete se tím ve velkém nebezpečí, ale ... určitě byste byla mnohem více prospěšná. Když vám budou důvěřovat.“
Angela mlčela a hlavou jí probíhalo tisíce myšlenek a teorií, jak by se jí tenhle risk mohl vyplatit, nebo také vymstít.
„Narozeniny mám na konci srpna,“ poznamenala Angela zdánlivě nesouvisle. „To už budu plnoletá ... Do té doby budu jen adept,“ ušklíbla se nepěkně.
„I tak to bude pro vás hodně nebezpečné.“
„A můžu ohrozit i jiné, já vím.“
Ředitelna ztichla napjatým očekáváním.
„Nemusíte se rozhodnout hned, v klidu si vše promyslete ...“
„Ne. Tlačí mě čas. Udělám to,“ pronesla Angela rozhodně.
„Jste si tím jistá?“
„Ano. Rozhodně budu mít větší šanci přežít než kdybych utíkala, schovávala se ... Stejně by mě našli.“
„Dobrá, pokud byste cokoliv potřebovala, přijďte za mnou. Pokud budu moci pomůžu vám.“
„Můžu se na něco zeptat?“
Brumbál pokývl hlavou.
„Je ještě někdo takový?“
„Ano, ale ...“
„Ne, jméno vědět nechci. Jak pro mé, tak pro dobro toho druhého. Bude to bezpečnější.“
Angela pomalu vstala.
„Raději už půjdu.“
„Počkejte moment. Mohl bych se pokusit zjistit, kdo byl váš otec, když vaše matka .. no ... Stála byste o to?“
„Ano, samozřejmě. To byste mohl?“
„O každém sňatku i tom tajném vždy existují záznamy,“ pousmál se Brumbál.
„Byla bych vám moc vděčná. Opravdu bych to chtěla vědět.“
„Pokusím se, ale nic neslibuju.“
„To nevadí, i za pokus budu ráda,“ otočila se Angela k odchodu.
„Angelo? Jestli si nejste jistá, neměla byste to dělat.“
„Ale já si jsem jistá,“ odvětila Angela tvrdě. „Dobrou noc, pane profesore.“
„Dobrou noc.“
Za Angelou zaklaply dveře. Ředitele bradavické školy čekala noc beze spánku. Měl o jednu další starost navíc. A byl si jistý, že mu Rosierová neřekla ani zdaleka všechno.